Archiv pro rubriku: Blog

Blog

Yarn Along po mém

modrá šála1

Pletařky na svých blozích často používají toto označení pro obrázek na kterém se prolínají kniha a načaté dílko z příze. Do dneška jsem nechápala pravý význam – předpokládala jsem, že je to jen  sdílení a ukázka toho, co právě čtu a co právě pletu, zkrátka, co dělám ve volném čase. Taky trochu vychloubání, že, hééč, já MÁM VOLNÝ ČAS, dokonce ho mám TOLIK, že si můžu vybrat, jestli číst, nebo plést. Dneska od rána sedím nad článkem, který musím do pondělka dodělat, už toho není moc, jen pár úprav. Ale mě se tak nechce! Tak si tu sedím u stolu, na obrazovce článek, po stole literatura, kterou v článku musím podle norem ocitovat a u toho si pletu. Takže moje Yarn along je vlastně takové překonávání odporu k práci pomocí pletení :-). Budu praktikovat častěji.

modrá je dobrá

Na obrázku příze Manos Lace, směs baby alpaky, hedvábí a kašmíru – balzám pro smysly, barvy i dotek.

Pomoc nemá být zadarmo

WFTO

Opět mi ve schránce přistála složenka s žádostí o příspěvek, tentokrát na SOS dětské vesničky. Pravidelně nacházím v poště žádosti od Lékařů bez hranic, od Nadace pro pomoc indiánským dětem v Americe a od různých dalších spolků, organizací, nadací, institucí a mezinárodních iniciativ, kam jsem jednou ve slabé chvilce nějaký příspěvek věnovala a nyní mě již považují za pravidelného sponzora či spíše filantropa. Protože, jak jsem se dozvěděla na jednom semináři o marketingu, sponzorství není zadarmo. Sponzorský dar si musí příjemce zasloužit.

Jenže – co dělá většina těchto organizací? Za část finančních prostředků (v lepším případě za tu větší) nakoupí potraviny, léky, zdravotní nebo školní pomůcky a rozdá je potřebným. Část darovaných financí jsou provozní náklady organizace. Myslíte, že takové pomoci si budou její příjemci vážit? Ani náhodou! Až darované statky dojdou, natáhnou znovu ruku (stejně, jako jejich dárci, příjemci očekávají, že ti, kdo jim už jednou „pomoc“ poskytli, čekají připraveni s další várkou).

Bohužel, tito chudáci si nejsou schopni uvědomit, že tahle „pomoc“ je ještě víc ožebračuje, bere jim to poslední, co mají – vlastní nezávislost. Stávají se závislými na drobcích smetených z našeho stolu.

Ne, nejsem bezcitná potvora, které je lhostený osud hladovějících, zneužívaných a trpících, jsem pro poskytování pomoci všemi deseti, ale nesouhlasím s formou, kterou se to děje.

Nedávno jsme na jednom z pravidelných pletacích srazů obdivovaly (ano, byly jsme samé baby) pletené bačkůrky jedné účastnice, která nám prozradila, jak se je vlastně naučila plést: Viděla je u své známé, kterou požádala o jejich upletení jako dárek pro své blízké – novopečené rodiče.

A známá jí řekla: „Já ti je neupletu, ale naučím tě, jak si je můžeš uplést sama.“

A to je odpověď na otázku, jakou formou by se měla uskutečňovat opravdu účinná pomoc! Naučit lidi, jak si zaopatřit vše, co potřebují k životu. Dát jim práci! Samozřejmě existují i případy, kdy jedinec potřebuje k životu tak nákladné pomůcky, které si vlastními silami nemůže zabezpečit – ale každý může pro svoje přežití udělat alespoň něco a od toho by tu měly být humanitární organizace, které budou ukazovat cestu a poskytovat možnosti, jak si pomoci sám. A až v nezazší nouzi je tady stát, aby hradil nejnutnější potřeby z našich daní a povinných pojistek.

Rozhodla jsem se, že budu pomáhat jinak. Tak, aby mě pomoc těšila a abych z ní také něco měla. Nebudu dávat almužny, nebudu pomáhat zadarmo. Budu sponzor. Za investované peníze chci také získat něco pro sebe. Na to, jak to udělat jsem přišla čistě náhodou.

Ráda pletu. ———- Dobře, jsem posedlá pletením a barevnými klubíčky.

Proto když se mi dostala do ruky ručně předená a ručně barvená vlna společnosti Manos del Uruguay, tenkrát to bylo ultra jemné merino koupené v USA, byla jsem z ní úplně nadšená. Začala jsem se po ní pídit u nás, ale v Česku prostě nebyl žádný obchod, který by měl tyto příze v nabídce. Nejbližší obchody, kde se dala sehnat: v Německu a Rakousku. Jak jsem se tak po přízích Manos del Uruguay pídila, přečetla jsem si také příběh o vzniku společnosti. Je to vlastně neziskové družstvo, založené v roce 1968 vesničankami z Uruguaye a poskytující obyčejným zručným vesnickým ženám po celé zemi možnost výdělku. A to je opravdová pomoc.

V roce 2009 se družstvo Manos del Uruguay stalo členem organizace World Fair Trade, která zabezpečuje a garantuje malým výrobcům a dělníkům rovné podmínky v mezinárodním obchodě. Družstva, jejichž produkce původně pokrývala místní trhy, se prosadila na světových trzích rozvinutých zemí v Severní Americe, Evropě a dokonce i v Jihoafrické republice a v  Austrálii. Fair trade značka je udělována po splnění přísných podmínek a zároveň je garancí kvalitních tradičních výrobků.

Celý příběh Manos mě nadchl stejně, jako jejich příze. A rozhodla jsem se, že přivezu tuhle přízi do Čech a umožním její nákup také českým a slovenským ženám – nadšeným pletařkám. Není to příze pro každého. Je to luxus pro pletařky, které si pletení z kvalitní příze dokážou užít, jako si ho užívám já. Věřte mi, že pletení z přízí Manos – jemných, měkkých a nepřehlédnutelně barevných – je smyslový zážitek! A do šatníku vám přibude originální kousek, který vás potěší pokaždé, když jej obléknete. Mně dělají příze Manos radost mnohonásobně: Když dostanu balíček a ukládám klubka do poliček, fotím je a opět přerovnávám, když z nich pletu, když výrobky z nich nosím, když prodám nějaké klubko a řeknu si, že jsem tím prodejem pomohla některé z žen, sdružených v družstvech Manos del Uruguay, vydělat si na živobytí pro sebe a svou rodinu. Dokonce se na stránkách organizace můžu podívat na fotografii konkrétní ženy, pod jejímž přímým dohledem vzniklo přadeno, které jsem vložila do obálky a odeslala.

Je příjemné dělat věci, které potěší mě i někoho dalšího. Když vím, že jsem si udělala radost a zároveň pomohla, nepřipadá mi přehnané dát tisícovku za šátek upletený z luxusního merina s hedvábím. A vím, že pro ženu, jejíž jméno je na visačce je to opravdová pomoc – nedostala nic zadarmo, může být hrdá na své umění a řemeslnou zručnost. Možnost prodat svůj výrobek jí poskytuje nezávislost a příležitost zůstat a žít jako člověk i v chudé oblasti, kde se narodila.

Příze Alegria Manos Del Uruguay

V mém e- shopu najdete příze ručně předené a ručně barvené. Kromě užité hodnoty mají navíc i příběh – za každým přadenem si můžete představit konkrétní dělnici, která přízi vytvořila. Když si zakoupíte přízi, dokonce se dozvíte, jak se jmenuje a odkud pochází její výrobkyně. Na visačkách jsou na každém přadenu připojeny název oblasti, kde byla příze vyrobena, a vlastnoruční podpis konkrétní pracovnice.

V následujícím článku s můžete dozvědět něco navíc i o názvech barevných variací příze Alegria.

Alegría znamená ve španělštině štěstí. Název je pro barvy této příze příznačný, barevné odstíny jsou veselé a hravé – zkrátka evokují pocity štěstí. Zajímá Vás, odkud pocházejí názvy jednotlivých barevných odstínů? Na blogu Fairmountfibers je zveřejněn článek, který původ některých názvů osvětluje.

Příze byly pojmenovány samotnými spolupracovnicemi družstva Manos delUruguay a představují tradiční jihoamerické produkty a události.

alegria-6729-tannat
Alegria Tannat

Příze A6729 Tannat je pojmenována podle odrůdy modrých hroznů, jejíž pěstování je rozšířeno po celé Uruguayi.

alegria-9741-glicinas
Alegria Glicinas

Příze 9741 Glicinas získala jméno podle rostliny Visteria, která kvete květy barvy lila, stejné, jako hlavní barevné tóny příze.

alegria-8686-ceibo
Ceibo

Příze A8686 Ceibo je nazvána podle argentického národního stromu, který v této zemi najdete často v parcích a který kvete jasně čevenými květy.

alegria-9452-candombe
Candombe

Příze A9452 Candombe představuje barvy kostýmů pro tradiční uruguayský tanec původem z kultury afrických otroků, který se tančí hlavně v období karnevalů  a nachází se na seznamu dědictví Unesco.  Pro představu můžete shlédnout videoukázku.

labut

Pohádka o tom, jak vznikl náš barevný svět

Za oponou v čarovné zemi, kde je krajina utkána z oparu kouzel a fantazie, žila víla kouzelnice. Odpradávna, co paměť sahá, tkala svoje kouzla a tvořila snovou krajinu se smaragdovou trávou pod mlžným oparem, s horami pokrytými třpytivými drahokamy, co rozkládaly světlo na všechny barvy duhy, s dolinami, kterými zurčely potůčky plné tyrkysových valounků, s fialkovými tůňkami skrytými v kapradí majestátných šumících lesů, plných šedozelených koberců jehličí, s jezery odrážejícími azurovou barvu oblohy s bílými a pastelovými mraky nejroztodivnějších tvarů. Kouzelnice snila a její fantazie vytvářela stále nové a překvapivější výjevy s lehkostí motýlích křídel a ona se těšila z krásy svých obrazů.

Jednou vykouzlila nádherný vodopád, spadající do jezírka plného růžových a bílých leknínů, a nechala světlo pronikat vodní tříští a kapkami, takže vodopád halil skálu pod ním jako nádherné šaty duhových barev s vlečkou hluboké modrozelené tůně pokryté křehkými lístky květů.

I pomyslela si kouzelnice: „Kéž bych mohla být tou skálou!“

Vztáhla ruku a chtěla se svého díla dotknout, ale pocítila jen chlad prázdnoty. Otevřela oči a nádherný obraz se rozplynul. Stála nahá v bezbarvé prázdné kobce. V děsivém úleku rychle znovu zavřela oči, ale barvy už nebyly tak zářivé, vodopád zešedl a světlo pohaslo, a kouzelnice najednou pochopila, v jakém klamu celé věky existovala. K čemu jsou krásné výjevy, když se jich nemohu dotknout! K čemu fantazie, které nikdo nespatří! Opona spadla a objevil se svět za ní. Byl šedivý a studený, bylo v něm málo prostoru a světla a byl plný podivných bytostí, ne nepodobných samotné kouzelnici, jak si vzápětí uvědomila. Ale bytosti byly skleslé a zamračené a kolem jejich těl, která byla zahalená v nevzhledných hábitech, se chvěl opar neklidu a vznášela se čpavá vůně obav a strachu. Bytosti pracovaly, jedly, pily, přesouvaly se z místa na místo a po krátkém odpočinku znovu dokola. Vše bylo v pohybu a neustále se měnilo, ale přesto zůstávalo stejné. Bytosti se probouzely v podobných kobkách, ve které prozřela kouzelnice, a spěchaly do jiných, kde se trápily činnostmi, které jim nepřinášely takovou radost, jakou znala kouzelnice ze své čarovné země za oponou. Kouzelnice pochopila, že se ocitla ve Skutečnosti. Och, jaký rozdíl ve srovnání s čarovnou zemí!Tak přeplněná a přesto prázná! Tak málo místa a přesto nekonečná šeď! Rychle se zahalila do nevzhledného šedého hábitu a vydala se nepoznaná mezi podivné bytosti prozkoumat Skutečnost. Zjistila, že bytosti spolu komunikují, mají jména a rozvzpomněla se, že kdysi na ni také volali jménem. Jmenovala se Fairy.

Fairy se začala dotýkat věcí. Každý dotek odvál trochu šedi a přinesl trochu světla. A začaly se objevovat i barvy. Byly nejasné a zastřené, oproti čarovné zemi velmi, velmi nevábné, ale oproti původní šedi a prázdnotě představovaly něco úžasného. Skutečnost se začala pomalu měnit. Ne hekticky a bez ladu, změny byly pozvolné, ale přetrvávaly. Vznikl Prostor a Barvy. Vznikala Krása. Nešlo to lehce. S každým dotekem se na Fairy lepila špína a prach se mísil s jejím potem. Na konci dne byla Fairy vždy vyčerpaná, špinavá a celá bolavá. Únavou usínala ve stoje a když padla na lůžko, pro sny už nezbývaly síly. Fairy byla čím dál méně vílou kouzelnicí, byla čím dál více skutečná. Skutečnost naopak získávala čím dál víc kouzla.

Pak si změn všimla první bytost. Rozhlédla se, zastavila se a užasla: něco se uvnitř bytosti změnilo, rozlil se jí v útrobách příjemný pocit tepla a zvlhly jí oči, zmizel opar neklidu, rozplynuly se obavy a strach, na jejich místě se rozzářilo světlo uspokojení a blaženosti. Bytost se proměnila v Člověka.

Člověk se začal dotýkat ostatních bytostí a Skutečnost trvale získala své kouzlo. Změna bytostí v Lidi spočívala v tom, že v nich Fairy přes svoje tvoření ve Skutečnosti probudila trochu magie, která v bytostech do té doby, než poznaly Prostor, Barvy a Krásu, tvrdě spala, a kterou dnes nazýváme fantazií. Trochu toho kouzla zůstalo v každém z potomků prvních lidí. Ti, kdo ho mají více, dotýkají se věcí jako Fairy. Tvoří Barvy. Prostor. Krásu. Nic, co by bytosti potřebovaly k životu. Všechno, co potřebuje Člověk, aby zůstal Člověkem.