Druhý  ročník pořádaný v Brně v Lužánkách je za námi, účast byla hojná ze všech koutů republiky (kromě skalních účastnic z Valašska a střední Moravy můžeme zmínit Ustí nad Labem). Počasí nám přálo (možná až moc), a tak jsme na trávníku rozložily deky – některé i vlastnoručně pletené  – a povídaly a pletly či háčkovaly. Příští rok se těším opět  – pokud budeme živy, určitě se zase s Vlněnými sestrami domluvíme. A určitě všem, které by to mohlo zajímat a zatím váhaly, nebo se o akci dozvěděly pozdě, dáme včas vědět na mém blogu, na blogu Vlněných sester, nebo ve skupině na FB.

Pohoda na trávníku s pletením – co víc si přát?

V brněnské Rovnosti o nás napsala slečna Tereza Koláříková. Slečna redaktorka  s námi i pletla.

Pro šťouraly a puntíčkáře: V nadpisu je myšlena příze z mléčného proteinu, kterou jsem obdivovala na Yarndale v Anglii.

Člověk by se měl pořád na něco (z něčeho těšit). Momentálně je předmětem mého těšení šicí stroj, nebo přesněji, několik desítek metrů černého lesklého, lehounkého a přece pevného monofilu, který jsem si megalomansky pořídila.

Původní záměr byl mnohem skromnější – inspirovala jsem se na kurzu šití kolové sukně v Industře a chtěla jsem si ušít kolovou spodničku pod půlkolovou sukni. Po důkladném zvážení všech pro a proti jsem tento nápad zavrhla jako nedokonalý a jako mnohem vhodnější jsem vybrala stupňovitou rovnou spodničku. Při hledání vhodného materiálu jsem všude nacházela tyl,  a znovu tyl, případně drahou organzu. Tyl jsem zavrhla jako příliš hrubý a nepříjemný na omak, když spodnička, tak ať je hladká, příjemná , ale také nemačkavá a držící objem. A když už objem, tak tedy objem! Jenže – po shlédnutí cen organzy se mi protočily panenky – to by spodnička vyšla dráž, než plesová róba na míru ze zakázkového krejčovství!

Nakonec jsem zvolila kompromis – levný monofil s vlastnostmi, připomínajícími hedvábnou organzu (ani ta drahá z obchodu stejně  není pravé hedvábí, ale polyester).

Teď jsem strašně zvědavá, jak bude spodnička tak, jak jsem si ji navrhla, vypadat v reálu a těším se na to tvoření. Možná se budu vztekat, až bude klouzavá látka vzdorovat podavači v šicím stroji a budou se dělat chuchvalce z nití, ale třeba taky ne, třeba to půjde – mám pár vychytávek, co chci vyzkoušet. Tak ať už je neděle!

Díky plánovanému workshopu v Industře ve středu příští týden mi ubyl ze skříně jeden kostlivec (pončo Oak pořád čeká). Když je téma workshopu pletení šály, tak by se slušelo mít alespoň jednu, na kterou budu prezentovat návod, dokončenou. A tak jsem vytáhla krabici s nedokončenými šálami (tj. se vzorky šál) a ejhle,  jedna loňská byla skoro hotová, chybělo nějakého půl metru.

Projekt kostlivci stagnuje. Brání mu v rozletu nový projekt – pletení bundosvetrů ze směsi vlny-alpaky-lnu (příze Drops Love You 4). Právě dokončuji třetí….

Tento víkend plánuji redukovat takzvané kostlivce – práce rozdělané déle než měsíc. Mám je ráda a proto si je šetřím, ale soudnost mě přivádí k závěru, že občas je potřeba nějakou práci i dokončit. Začala jsem jedním z rozdělaných ponč z úžasné příze Oak – superwash merino, hedvábí a len.

Přízi jsem si pořídila již  před rokem a hned jsem ji musela vyzkoušet. Jenže do toho přišlo tvoření dárků a objednávek na Vánoce, tak pončo muselo stranou. Po roce se ho tedy pokusím dokončit, tak mi držte pěsti!

Líbí se mi tahle kombinace materiálů. Příze je měkká a hladká  s mírným leskem díky merinu a hedvábí a len jí přidává přírodní vzhled. I barevná kombinace varianty nazvané  Tyme mě nadchla  – odstíny khaki a zelené od hráškové po „pine“ s přirozenými přechody mezi jednotlivými odstíny zaručují, že v běžném šatníku se bude hodit prakticky k čemukoliv. Turecké příze vůbec nejsou špatné, když uvážíme poměr cena a kvalita + obrovský výběr, určitě jsou konkurencí pro domácí produkty, kde hlavně nabídka barevných variant pokulhává. Přejme tedy našim výrobcům příze, ať se rozhlédnou a přizpůsobí svoji nabídku trhu – české pletařky nejsou žádné popelky!

Po hodně dlouhé době jsem opět podlehla svým toulavým choutkám a vypravila do zahraničí. I když už patřím mezi ty s bohatšími životními zkušenostmi, měla tahle cesta hned několik poprvé.

Tentokrát měla cesta jasný cíl: Festival kreativity Yarndale v Anglickém severním Yorkshire ve městě Skipton, věnovaný tvorbě z vlny, přízí a souvisejícím aktivitám. Již nějakou dobu jsem čtenářkou a obdivovatelkou blogu Attic24, jehož autorka je i hlavní organizátorkou celé akce a líbila se mi myšlenka na exkurzi do její dílničky a osobní setkání.

Tentokrát byla cesta měsíce předem naplánovaná. I když se nakonec o tolik nelišila od výletů podle mých zvyklostí – rozhodnutí bylo jako obvykle náhlé a impulsivní, jen realizace byla odložená o dlouhé skoro tři měsíce. Nejdřív, někdy na jaře (ty nejsilnější záchvaty potřeby cestování mívám většinou v tomto ročním období), jsem prostě bez přemýšlení v náhlém popudu vyjádřila své přání a na své stránce na FB napsala, že se akce zúčastním. Teprve posléze jsem začala řešit jak je to reálně proveditelné. Uvrtala jsem do cesty kamarádku, která si přečetla mé prohlášení, a také začala o účasti vážně uvažovat. Doufám, že nelituje. Díky ní měl výlet trochu i řád a nebyl pouhou chaotickou směsí vjemů a dojmů, které se posléze pracně rozplétají jak zašmodrchané klubíčko, ze kterého vypadávají chybějící střípky mozaiky.  Ale ten momentální pocit – prostě se ocitnout někde a jen tak být, dívat se a vnímat, neplánovat a nepřemýšlet, co bude v příštích minutách – tak ten je k nezaplacení, uvolňující a osvobozující. Starosti nechat na známých místech daleko za sebou a vrhnout se do neposkvrněného neznáma. V takových chvílích mi připadá, že opravdu žiju a nemůžu odolat pokušení občas to prostě udělat a vypadnout bez cíle jen tak někam. Ono se všude najde něco, co člověka osloví a zaujme. I přesto, že tahle cesta cíl měla a částečně byla naplánovaná, zbyl i dostatek prostoru pro improvizace a příjemné náhody. Dokonce jsme obě s kamarádkou docela snadno přesvědčily své drahé muže, aby nás doprovodili.

Tentokrát jsme ubytování i všechny cestovní doklady – letenky a jízdenky – vyřešilli úplně bezkontaktně – vše přes internetové formuláře. Na jednu stranu úžasné, na druhou trochu alarmující. Bude tu ještě za pár let vůbec prostor pro nějaký osobní lidský kontakt? (Ale to už je námět na samostatnou úvahu.)

Opět jsem si připomněla, jak únavné je cestování letadlem. Za dvě hodiny člověk překoná vzdálenost přes několik států, ale trojnásobný čas stráví cestou na letiště a po odbavení zavazadel tříhodinovým čekáním v letištní hale. Zvlášť deprimující, pokud pletení musí zůstat v odbaveném zavazadle. V příručním zavazadle bohužel nejsou povoleny pletací jehlice. Uvažuji, že na příští cestu zkusím vzít s sebou nějaký háčkovaný projekt a plastový háček. Třeba to projde.

Nudu na letišti vynahradilo počasí nad ostrovy při přistávání – v podvečerním šeru jsme měli krajinku jako na dlani – patch work zelené a hnědé různých odstínů protkaný vodními toky a cestami, šedé kostečky farmářských stavení, vše olemované mořskou hladinou v khaki odstínech. Světla městských domů a pouličního osvětlení jak korálky kolem šňůr ulic a silnic, stromy a auta jak ze stavebnice a pak v jednom okamžiku se vše náhle dramaticky přiblíží a vzápětí podvozek drncne o přistávací dráhu. Nelétám zas tak často, aby přistávání za pěkného počasí ztratilo své kouzlo. I když si dneska podobný pohled můžeme dopřát na Google mapách, naživo z okénka letadla je to přece jen hezčí.

Tak jsme se v pátek po desetihodinovém cestování a čekání  na pražském letišti ocitli v západním Yorkshire v Bradfordu. Zvolili (nebo spíše zvolily, protože detaily cesty plánoval výhradně ženský tým) jsme ubytování v průmyslovém Bradfordu a následné asi hodinové cestování pěšky na nádraží a přibližně 20 km vlakem do Skiptonu na festival s ohledem na cenu hotelů v samotném Skiptonu, které byly nejméně dvojnásobné. Jeho poloha poblíž Národního parku ho činí turisticky atraktivním a na cenách ubytování se tato okolnost projeví. I když hotel Travelodge, který jsem vybrala jako nejlevnější, byl poněkud z ruky, myslím, že úplně vedle jsme nešlápli. Pokoje byly opravdu pohodlné a čisté, se vším nezbytným pro osobní hygienu a odpočinek, s možností ohřát si na pokoji vodu a udělat si kávu nebo čaj. Bezproblémové jednání na recepci a vstřícný personál, vše za opravdu rozumnou cenu cca 36 liber na osobu za tři noci. Kde u nás najdete takto komfortní ubytování ve městě za 400 Kč? Přesto, že je v Anglii veřejná doprava poměrně dost drahá, asi to byla nejlevnější varianta. Za cestování celkem jsme utratili zhruba tolik co za hotel, počítám-li i cestu z letiště a na letiště.

Sobotní ráno nás uvítalo pro Anglii opravdu netypickým počasím – šmolkově modrá obloha mi spíš připomínala počasí ve středomořských letoviscích.

Během dne se sice začaly honit mráčky, ale i tak bylo počasí luxusní počasí, takže jak cesta na nádraží v Bradfordu, tak procházka městem byla velice příjemná. Šedé kamenné a cihlové domy se skleněnými vitrážemi ve vchodových dveřích a impozantní stavby z počátků průmyslové revoluce v 18. století mají své kouzlo a styl. Ve městě je spousta přistěhovalců, hlavně indů a muslimů a východní kultury jsou přes staroanglický ráz cítit. Kromě křesťanských kostelů ze zástavby vyčnívajít věžičky mešit s půlměsíci  a typickými architektonickými prvky, rychlá občerstvení, bazary a obchody z oblečením  včetně obyvatel s jejich národními zvyky a způsobem oblékání představují směs různých etnik.

Viktoriánský ráz středu města zatím ostatní vlivy nepřeválcovaly a i přes rozsáhlé rekontrukce působí střed Bradfordu dojmem historického města a rozhodně stojí za shlédnutí.

A teď už vzhůru do Severního Yorkshire!

Pokračování v dalším příspěvku.