Za oponou v čarovné zemi, kde je krajina utkána z oparu kouzel a fantazie, žila víla kouzelnice. Odpradávna, co paměť sahá, tkala svoje kouzla a tvořila snovou krajinu se smaragdovou trávou pod mlžným oparem, s horami pokrytými třpytivými drahokamy, co rozkládaly světlo na všechny barvy duhy, s dolinami, kterými zurčely potůčky plné tyrkysových valounků, s fialkovými tůňkami skrytými v kapradí majestátných šumících lesů, plných šedozelených koberců jehličí, s jezery odrážejícími azurovou barvu oblohy s bílými a pastelovými mraky nejroztodivnějších tvarů. Kouzelnice snila a její fantazie vytvářela stále nové a překvapivější výjevy s lehkostí motýlích křídel a ona se těšila z krásy svých obrazů.

Jednou vykouzlila nádherný vodopád, spadající do jezírka plného růžových a bílých leknínů, a nechala světlo pronikat vodní tříští a kapkami, takže vodopád halil skálu pod ním jako nádherné šaty duhových barev s vlečkou hluboké modrozelené tůně pokryté křehkými lístky květů.

I pomyslela si kouzelnice: „Kéž bych mohla být tou skálou!“

Vztáhla ruku a chtěla se svého díla dotknout, ale pocítila jen chlad prázdnoty. Otevřela oči a nádherný obraz se rozplynul. Stála nahá v bezbarvé prázdné kobce. V děsivém úleku rychle znovu zavřela oči, ale barvy už nebyly tak zářivé, vodopád zešedl a světlo pohaslo, a kouzelnice najednou pochopila, v jakém klamu celé věky existovala. K čemu jsou krásné výjevy, když se jich nemohu dotknout! K čemu fantazie, které nikdo nespatří! Opona spadla a objevil se svět za ní. Byl šedivý a studený, bylo v něm málo prostoru a světla a byl plný podivných bytostí, ne nepodobných samotné kouzelnici, jak si vzápětí uvědomila. Ale bytosti byly skleslé a zamračené a kolem jejich těl, která byla zahalená v nevzhledných hábitech, se chvěl opar neklidu a vznášela se čpavá vůně obav a strachu. Bytosti pracovaly, jedly, pily, přesouvaly se z místa na místo a po krátkém odpočinku znovu dokola. Vše bylo v pohybu a neustále se měnilo, ale přesto zůstávalo stejné. Bytosti se probouzely v podobných kobkách, ve které prozřela kouzelnice, a spěchaly do jiných, kde se trápily činnostmi, které jim nepřinášely takovou radost, jakou znala kouzelnice ze své čarovné země za oponou. Kouzelnice pochopila, že se ocitla ve Skutečnosti. Och, jaký rozdíl ve srovnání s čarovnou zemí!Tak přeplněná a přesto prázná! Tak málo místa a přesto nekonečná šeď! Rychle se zahalila do nevzhledného šedého hábitu a vydala se nepoznaná mezi podivné bytosti prozkoumat Skutečnost. Zjistila, že bytosti spolu komunikují, mají jména a rozvzpomněla se, že kdysi na ni také volali jménem. Jmenovala se Fairy.

Fairy se začala dotýkat věcí. Každý dotek odvál trochu šedi a přinesl trochu světla. A začaly se objevovat i barvy. Byly nejasné a zastřené, oproti čarovné zemi velmi, velmi nevábné, ale oproti původní šedi a prázdnotě představovaly něco úžasného. Skutečnost se začala pomalu měnit. Ne hekticky a bez ladu, změny byly pozvolné, ale přetrvávaly. Vznikl Prostor a Barvy. Vznikala Krása. Nešlo to lehce. S každým dotekem se na Fairy lepila špína a prach se mísil s jejím potem. Na konci dne byla Fairy vždy vyčerpaná, špinavá a celá bolavá. Únavou usínala ve stoje a když padla na lůžko, pro sny už nezbývaly síly. Fairy byla čím dál méně vílou kouzelnicí, byla čím dál více skutečná. Skutečnost naopak získávala čím dál víc kouzla.

Pak si změn všimla první bytost. Rozhlédla se, zastavila se a užasla: něco se uvnitř bytosti změnilo, rozlil se jí v útrobách příjemný pocit tepla a zvlhly jí oči, zmizel opar neklidu, rozplynuly se obavy a strach, na jejich místě se rozzářilo světlo uspokojení a blaženosti. Bytost se proměnila v Člověka.

Člověk se začal dotýkat ostatních bytostí a Skutečnost trvale získala své kouzlo. Změna bytostí v Lidi spočívala v tom, že v nich Fairy přes svoje tvoření ve Skutečnosti probudila trochu magie, která v bytostech do té doby, než poznaly Prostor, Barvy a Krásu, tvrdě spala, a kterou dnes nazýváme fantazií. Trochu toho kouzla zůstalo v každém z potomků prvních lidí. Ti, kdo ho mají více, dotýkají se věcí jako Fairy. Tvoří Barvy. Prostor. Krásu. Nic, co by bytosti potřebovaly k životu. Všechno, co potřebuje Člověk, aby zůstal Člověkem.