Člověk by se měl pořád na něco (z něčeho těšit). Momentálně je předmětem mého těšení šicí stroj, nebo přesněji, několik desítek metrů černého lesklého, lehounkého a přece pevného monofilu, který jsem si megalomansky pořídila.

Původní záměr byl mnohem skromnější – inspirovala jsem se na kurzu šití kolové sukně v Industře a chtěla jsem si ušít kolovou spodničku pod půlkolovou sukni. Po důkladném zvážení všech pro a proti jsem tento nápad zavrhla jako nedokonalý a jako mnohem vhodnější jsem vybrala stupňovitou rovnou spodničku. Při hledání vhodného materiálu jsem všude nacházela tyl,  a znovu tyl, případně drahou organzu. Tyl jsem zavrhla jako příliš hrubý a nepříjemný na omak, když spodnička, tak ať je hladká, příjemná , ale také nemačkavá a držící objem. A když už objem, tak tedy objem! Jenže – po shlédnutí cen organzy se mi protočily panenky – to by spodnička vyšla dráž, než plesová róba na míru ze zakázkového krejčovství!

Nakonec jsem zvolila kompromis – levný monofil s vlastnostmi, připomínajícími hedvábnou organzu (ani ta drahá z obchodu stejně  není pravé hedvábí, ale polyester).

Teď jsem strašně zvědavá, jak bude spodnička tak, jak jsem si ji navrhla, vypadat v reálu a těším se na to tvoření. Možná se budu vztekat, až bude klouzavá látka vzdorovat podavači v šicím stroji a budou se dělat chuchvalce z nití, ale třeba taky ne, třeba to půjde – mám pár vychytávek, co chci vyzkoušet. Tak ať už je neděle!