Opět mi ve schránce přistála složenka s žádostí o příspěvek, tentokrát na SOS dětské vesničky. Pravidelně nacházím v poště žádosti od Lékařů bez hranic, od Nadace pro pomoc indiánským dětem v Americe a od různých dalších spolků, organizací, nadací, institucí a mezinárodních iniciativ, kam jsem jednou ve slabé chvilce nějaký příspěvek věnovala a nyní mě již považují za pravidelného sponzora či spíše filantropa. Protože, jak jsem se dozvěděla na jednom semináři o marketingu, sponzorství není zadarmo. Sponzorský dar si musí příjemce zasloužit.

Jenže – co dělá většina těchto organizací? Za část finančních prostředků (v lepším případě za tu větší) nakoupí potraviny, léky, zdravotní nebo školní pomůcky a rozdá je potřebným. Část darovaných financí jsou provozní náklady organizace. Myslíte, že takové pomoci si budou její příjemci vážit? Ani náhodou! Až darované statky dojdou, natáhnou znovu ruku (stejně, jako jejich dárci, příjemci očekávají, že ti, kdo jim už jednou „pomoc“ poskytli, čekají připraveni s další várkou).

Bohužel, tito chudáci si nejsou schopni uvědomit, že tahle „pomoc“ je ještě víc ožebračuje, bere jim to poslední, co mají – vlastní nezávislost. Stávají se závislými na drobcích smetených z našeho stolu.

Ne, nejsem bezcitná potvora, které je lhostený osud hladovějících, zneužívaných a trpících, jsem pro poskytování pomoci všemi deseti, ale nesouhlasím s formou, kterou se to děje.

Nedávno jsme na jednom z pravidelných pletacích srazů obdivovaly (ano, byly jsme samé baby) pletené bačkůrky jedné účastnice, která nám prozradila, jak se je vlastně naučila plést: Viděla je u své známé, kterou požádala o jejich upletení jako dárek pro své blízké – novopečené rodiče.

A známá jí řekla: „Já ti je neupletu, ale naučím tě, jak si je můžeš uplést sama.“

A to je odpověď na otázku, jakou formou by se měla uskutečňovat opravdu účinná pomoc! Naučit lidi, jak si zaopatřit vše, co potřebují k životu. Dát jim práci! Samozřejmě existují i případy, kdy jedinec potřebuje k životu tak nákladné pomůcky, které si vlastními silami nemůže zabezpečit – ale každý může pro svoje přežití udělat alespoň něco a od toho by tu měly být humanitární organizace, které budou ukazovat cestu a poskytovat možnosti, jak si pomoci sám. A až v nezazší nouzi je tady stát, aby hradil nejnutnější potřeby z našich daní a povinných pojistek.

Rozhodla jsem se, že budu pomáhat jinak. Tak, aby mě pomoc těšila a abych z ní také něco měla. Nebudu dávat almužny, nebudu pomáhat zadarmo. Budu sponzor. Za investované peníze chci také získat něco pro sebe. Na to, jak to udělat jsem přišla čistě náhodou.

Ráda pletu. ———- Dobře, jsem posedlá pletením a barevnými klubíčky.

Proto když se mi dostala do ruky ručně předená a ručně barvená vlna společnosti Manos del Uruguay, tenkrát to bylo ultra jemné merino koupené v USA, byla jsem z ní úplně nadšená. Začala jsem se po ní pídit u nás, ale v Česku prostě nebyl žádný obchod, který by měl tyto příze v nabídce. Nejbližší obchody, kde se dala sehnat: v Německu a Rakousku. Jak jsem se tak po přízích Manos del Uruguay pídila, přečetla jsem si také příběh o vzniku společnosti. Je to vlastně neziskové družstvo, založené v roce 1968 vesničankami z Uruguaye a poskytující obyčejným zručným vesnickým ženám po celé zemi možnost výdělku. A to je opravdová pomoc.

V roce 2009 se družstvo Manos del Uruguay stalo členem organizace World Fair Trade, která zabezpečuje a garantuje malým výrobcům a dělníkům rovné podmínky v mezinárodním obchodě. Družstva, jejichž produkce původně pokrývala místní trhy, se prosadila na světových trzích rozvinutých zemí v Severní Americe, Evropě a dokonce i v Jihoafrické republice a v  Austrálii. Fair trade značka je udělována po splnění přísných podmínek a zároveň je garancí kvalitních tradičních výrobků.

Celý příběh Manos mě nadchl stejně, jako jejich příze. A rozhodla jsem se, že přivezu tuhle přízi do Čech a umožním její nákup také českým a slovenským ženám – nadšeným pletařkám. Není to příze pro každého. Je to luxus pro pletařky, které si pletení z kvalitní příze dokážou užít, jako si ho užívám já. Věřte mi, že pletení z přízí Manos – jemných, měkkých a nepřehlédnutelně barevných – je smyslový zážitek! A do šatníku vám přibude originální kousek, který vás potěší pokaždé, když jej obléknete. Mně dělají příze Manos radost mnohonásobně: Když dostanu balíček a ukládám klubka do poliček, fotím je a opět přerovnávám, když z nich pletu, když výrobky z nich nosím, když prodám nějaké klubko a řeknu si, že jsem tím prodejem pomohla některé z žen, sdružených v družstvech Manos del Uruguay, vydělat si na živobytí pro sebe a svou rodinu. Dokonce se na stránkách organizace můžu podívat na fotografii konkrétní ženy, pod jejímž přímým dohledem vzniklo přadeno, které jsem vložila do obálky a odeslala.

Je příjemné dělat věci, které potěší mě i někoho dalšího. Když vím, že jsem si udělala radost a zároveň pomohla, nepřipadá mi přehnané dát tisícovku za šátek upletený z luxusního merina s hedvábím. A vím, že pro ženu, jejíž jméno je na visačce je to opravdová pomoc – nedostala nic zadarmo, může být hrdá na své umění a řemeslnou zručnost. Možnost prodat svůj výrobek jí poskytuje nezávislost a příležitost zůstat a žít jako člověk i v chudé oblasti, kde se narodila.